Tradiční akce Dětský den s hasičem a junákem se opět vydařila! Počasí nám přálo a děti si užily mnoho radosti.
Dětský den 2011
Tradiční akce Dětský den s hasičem a junákem se opět vydařila! Počasí nám přálo a děti si užily mnoho radosti.
Betlémské světlo 2005
Městečko Betlém leží přibližně osm kilometrů na jih od Jeruzaléma na cestě k Hebronu. Hebrejsky se jmenuje Bet-le-hem. Tedy Dům chleba. Arabové mu dali jméno Bajt-aj-lahem, tj. Dům bohyně Lamah. Kdysi dávno, jak je uvedeno v starých rukopisech, mělo město příjmení Efrata. Z něho pocházel král David a jedním z jeho potomků byl i svatý Josef. Krásné městečko Betlém se rozprostírá uprostřed věčně zelených olivových hájů, jejichž koruny ustavičně čeří vánky přicházející od Středozemního moře. Dnes má asi osm tisíc obyvatel, převážně křestanů. Je významným poutním městem navštěvovaným věřícími z celého světa. Evangelista Matouš vzpomíná, že právě o Betlémě napsal prorok: “Ty Betléme zdaleka nejsi nejmenší mezi předními městy Juďska, protože právě z tebe vyjde vládce který má spravovat můj lid izraelský” Když přišel sv. Josef s Pannou Marií k zápisu do Betléma, nenašlo se pro ně v hospodě místa. Josef s Marií byli nuceni uchýlit se do jedné z betlémských jeskyní, které sloužily jako dočasné přístřešky mnohým pastýřům. Právě oni byli první, kteří se přišli Jezulátku v jesličkách poklonit. Který den v roce se Ježíš Kristus přesně narodil dnes již nevíme. V žádném z evangelií se o tom nepíše a tak církev na základě tradice určila, že tím dnem byl 25. prosinec. Téměř před 900 lety začala se šířit tradice betlémského světla. Zachována je z pověsti italského města Florencie.
Trocha dávné historie tradice Betlémského světla Mohamedánští Selžokové či Seldžukové v desátém a jedenáctém století postupně obsadili celé území Malé Asie a křesťanským poutníkům tak odřezali všechny cesty k posvátným místům. Římský papež Urban II. proto vyzval evropské rytíře aby zorganizovali válečnou výpravu do Palestiny a osvobodili od mohamedánů především Betlém jako rodiště Ježíše Krista a Jeruzalém s Kristovým hrobem. Rytíři si připevňovali na oděv červené kříže podle kterých byli pojmenováni křižáci. Uskutečnili osm křižáckých výprav. Bohužel pouze při první z nich se jim podařilo dostat se až do Jeruzaléma. Na výpravu se prý dali najmout i mladíci z Florencie a jeden z nich se zapřisahl, že když se vrátí, donese do rodného města plamínek ohně z betlémské baziliky. Málokdo mu tehdy věřil. Po třech letech, těsně před Vánocemi, dorazili do Florencie zubožení, zesláblí a otrhaní mládenci. V jejich čele kráčel jeden se zapálenou svíčkou. Florenťané v nich těžko poznali své syny, kteří táhli proti mohamedánům. Všichni přísahali, že plamínek je skutečně z Betléma a onen mládenec jej nesl v čase i nečase, po souši i po moři, jen aby splnil svůj slib. Ve středověku to byl první a poslední plamínek přímo z rodiště Ježíše Krista.
Novodobá tradice přichází z Rakouska Když v rakouském městě Linz před pár lety přemýšleli, jak obohatit televizní akci na pomoc tělesně postiženým dětem, přišli na jedinečný nápad. Před Vánocemi poslali letadlem do Betléma tělesně postižené dítě, které v bazilice Narození při jesličkách odpálilo z věčného světla plamínek a vzápětí jej letadlem přivezlo do Lince. Tam se jej ujali místní skauti, kteří jej štafetovitě roznášeli po celém Rakousku. Po pádu totalitních režimů v Evropě, po roce 1990, se pěkný předvánoční zvyk rozšířil i do zemí, které sousedí s Rakouskem. V domluvený den, po slavnostní ekumenické pobožnosti, si skauti plamínek odpálí od Betlémského světla a odvezou jej do své vlasti. Rok od roku se rozšiřuje počet účastníků při rozšiřování světla pokoje a míru, které vyzařuje z Betléma. Tento symbol pokoje, představovaný malým, chvějícím se plamínkem, při předávání ve vánočních dnech spojuje skauty i skautky ze čtrnácti zemí Evropy, kteří v těchto dnech roznášejí toto poselství svým příbuzným, sousedům, známým i neznámým v duchu skautského zákona pomoci bližním.Vždyť i toto světlo provázené srdečným přáním vánočního klidu a pokoje je pro mnohé lidi skutečným dokladem toho, že na ně jejich okolí nezapomíná.
Převzato z týdeníku Moravský sever
Výprava na “bzenecký hrad” (2005)
Jednoho pěkného podzimního dne (28.10.2005) se vydala skupinka 6-ti dětí (Kamil, Kika, Kartáček, Klára, Míša a Bára) a dvou sice starších, ale i tak mladých, inteligentních a krásných lidí (Léňa a Essmo) na výletek na bzeneckou zříceninu.
Tato parta neohrožených skautů kráčela již od ranních hodin zablácenou polní cestou z Vracova do přilehlého Bzence, po cestě si zahráli nějakou tu hru, protože naše mladé skautky překypovaly energii.
Po strastiplné cestě plné nástrah a úkolů dorazila parta nebojácných k bzenecké zřícenině. Tam přečkali poledne, popapinkali, popili a složili básničku a splnili pár nelehkých úkolů, které jim vkladli na bedra bystrá rádkyně Léňa a vùdce výpravy Essmo…
Po mírném rozptýlení vyrazila tato báječná skupinka zpět na cestu, sluničko jim pálilo do tvářiček a vítr jim cuchal vlásky… no co víc si přát? Tak skautíci zdárně a s úsměvem dorazili domů…
…zazvonil zvonec a výpravy byl konec
SUCHÁ NECKYÁDA 2005
Je tady konec úžasných letních prázdnin 2005! Ale nebudeme brečet, protože začíná nová etapa našeho skautského žití! A my, jako pořádní a správní skauti, si to taky užijeme! To jsem si řekla já a jak vidno, nebyla jsem zdaleka sama.
Sama s Essmem, dva schopní, spolehliví, báječní a prostě nejlepší roveři v oddíle (co v oddíle? Ve středisku!:),jsme se domluvili, že bychom zopakovali tu naprosto geniální akcičku z minulého roku, neboť ta se nám velice líbila. A rozjeli jsme to ve velkém stylu!
Začátek byl naplánován na 15:00 ve Skoronicích na Lúkách, ale díky nepřítomnosti jistých nezbytných detailů (PC, naši kolegové atd) jsme museli improvizovaně naši suprovou NECKYÁDU zahájit až kolem půl čtvrté. I přes tento malý zádrhel v úvodu jsme si nenechali zkazit náladu a se vztyčenou hlavou jsme se vrhli do napínavého, zákeřného a nerovného boje s neskautskou veřejností a našimi malými skautíky. Bojovali jsme taky sami se sebou. Avšak…Vyhráli jsme! Všechno proběhlo v relativním pořádku.
Po drobném opožděném slovu na úvod jsme se jali soutěžit. Každé z deseti dvoučlenných družstev objelo jedenkrát vytyčenou trasu. Šest nejrychlejších postoupilo a ti soutěžili ještě mezi sebou, první po dvou týmech a pak tři vítězné si ještě dali závod mezi sebou. Opravdu napínavý. Museli jsme ho startovat dvakrát. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Vyhrál tým s názvem Sokolí oko s řidičem Markem Šimečkem, živým motorem Tondou Kuřetem a turborychlým vozidlem, které dostálo svému jménu Ohnivý jestřáb. Na druhém místě byli naši staří známí brášci Mechanici Víťa a Pája Lungovi s Opravným vozem. A na třetím místě byli Jezeďáci ze Skalky Andrejka Lungová a Tomášek Hofírek se Zetorem. Nejoriginálnější vozítko s kostýmem získal tým Bufi s vozítkem Bufi pod vedením Lucky a Zuzky Rajsiglových představující páreček bufeťáků.
Všichni výherci i ti, co nevyhráli, dostali bezvadné ceny a užili spoustu legrace. V přestávkách mezi jednotlivými závody jsme hráli nějaké doprovodné hry, soutěže, opékali jsme si špekáčky a výborně jsme se bavili. A protože nám už mrzly nosy a nejenom nosy, tak jsme pěkně poprosili pana Bílu, který vlastní letní občerstvení na Lúkách,jestli byl tak hodný a uvařil dětem čaj. A jelikož je pan Bíla opravdu hodný, tak nám naši závodníci neumrzli.
Když to tak shrnu, nebyl to zas tak špatný zážitek. Musím sice uznat, že ještě musíme vychytat nějaké drobné mušky, ale jinak se nám akce vlastně zdařila. No co už? Chybami se člověk učí. Příště to bude ještě lepší a pak ještě, až to bude úplně nejlepší. Aspoň doufám.
Ještě si dovolím využít tenhle drobný prostor, abych vyjádřila svou vděčnost z toho, že nám Obecní úřad ve Skoronicích umožnil tuhle akci pořádat, že nás pan Bíla podpořil a sponzoroval ohledně nápojů, že rodiče nelenili a pomohli svým ratolestem vyrobit ty nejbombastičtější káry, že naše Neckyáda měla takový úspěch a že jsem mohla spolupracovat s takovými skvělými lidmi jako je především Essmo, pak v neposlední řadě Aki (kdyby někdo nevěděl, tak Věrka:), Blesk, Kanec Villda a můj nervózní tatík Zdeňa. Ještě jednou Vám všem děkuju, že jste mi umožnili dělat něco, co mě zahřálo nejen mozek, ale i srdíčko. Třeba se setkáme příští rok při v pořadí již třetí Neckyádě. Už se na to móóóc těším.
Lenka
Fotky z tábora 2005
Úryvek z naší kroniky …
Smrtonostná past
… sešli jsme se v sobotu 13. října v devět hodin večer na autobusové zastávce. Stag, sojkin, efendi, vybic, haski a Svaťa. Svaťa nám řekl, ať si dáme batohy do auta a necháme si enom mibile a peněženky. Za čtvrt hodiny nám prý jede autobus na hodonín a ve třičtvrtě na deset že se potkáme na parkovišti před peny marketem. Tak sme počkali na autobus, jeli do hodonína a tam šli čekat před peny market. Ve třičtvrtě na deset přijel svaža se šikulú a řekli nám, že Nějaký maniak prý vyhrožuje, že v hodoníně vybuchne bomba, pokud nebudou splně ny jeho podmínky. Za dvacet pět minut máme být před supermarketem Marina v telefoní budce, kam prý atentátník zavolá, a řekne nám, co máme dělat. Ohlásit se musíme krycím jménem Stýv. Vyfasovali jsme mapu a vydali se na cestu . V budce jsme počkali na telefonát od atentátníka Sajmona. Byla nám sdělena otázka a po jejím zodpovězení nám bylo sděleno, že za telefoní budkou je ukryto cdčko, na kterém je napsáno, další místo telefonní budky, do které za určitou dobu opět Sajmon zavolá. Na cdčku bylo napsáno:”autobusové nádraží, nástupiště čísl jedna.” Tak jsme letěli tam. Simon zavolal a na jeho otázku jsme ale nevěděli odpověd, tak nám řekl,že si máme rozmyslet odpověď, nebo se pokusit vymyslet odpověď, nebo se porozhlédnout v okolí a Sajmnon zavolá za pět minut. Naštěstí se nám podařilo najít telefoní kartu, která nás odkazovlan a budku před vlakovým nádražím, stihli jsme to do pěti minut a Vbicovi se podařilo najít plechovku, ve které byla další indicie, na otázkujsme ale odpovídali a správně, další místo bylo před budovou telekomu, tam jsme po zodpovězené otázcenašli marcipánovou housenku, která nás poslala před knihovnu, tam nám sajmon řekl, ať hledáme další indícii ve filmovce u blízkého koše. Indicie nás okazovala na budku na světelné křižovatce před restaurací novagame. Stithli jsme tam doběhnout v časovém limitu a zodpovědět otázku. Sajmon řekl, že máme najít krabičku od cigaret Marlboro v ní byl ppírek s nápisem “Restaurace nautilus” Zde byla další indicie v ulitě šneka v blízké elektroskříni a tvrdila, že další telefoní budka je na náměstí osvobození. Zde nám dal Sajmon opravdu těžký početní příklad na který jsme dostali čtvrt hodiny po čtvrt hodině sme Sajmonovi řekli číslo, keré spočítal sojkin na mobilu a aj dyš jsme zjistili, že vybic slyšel špatně číslo do sajmona, chyba se někde vynulovala a my sme řekli správnou odpověď, sajmon řekl, že další úkol je v peněžence na dětské průlezce ve tvaru a – nalezení nám trvalo trochu déle, ale i přes tmu na průlezkách jsme to zvládli a podle instrikcí v peněžence jsme utíkali na ulici koupelní, zde nám Sajmon řekl, že je zde poslední úkola to že máme najít v kádi na míchání malty klíček, kterým múžeme zneškodnit bombu, která je u rybníku lavor pod basketbalovým košem. Klíš se nám podařilo najít celekm rychle a tak jsme se vydali k Lavoru. Našli jsme zde zamklí kufr, po odemknutí, jsme si každý vzali balíček žvýkače a nějaké samolepky. Vzali jsme kupfr pod pažu a šli jsme zalehnout na kancelář okresu junáka vedle ekonomky, tady sme si už enom stihli sněst večeřu a protože už bylo kolem třetí hodiny ráno, tak sme zalehli. Ráno jsme vstali v sedm hodin, pouklízeli a šli na autobus. Tak to byla akce “Smrtonosná past”.
HEATHER WALLEY – tábor 2005
Tábor 2005 začíná. První turnus. Přijíždíme do Vřesovic autobusem, dál pěšky. Batohy už máme na místě. Ale co se děje? Na místě, kde máme tábořit, je jen holá louka, srub a postavená polní kuchyň. Ještěže teče voda a naše kadibudky přes rok nikdo nezničil. Co je ale divné, pobíhají zde nějací kovbojové a nechtějí nás sem pustit. Prý je místo prokleté, nebezpečné. Ať prý jdeme okamžitě pryč, že nás nečeká nic dobrého. No to zrovna. Všichni se těšíme už od loňska a teď odjet? Kovbojové, původní obyvatelé teď rozbořeného městečka Heather Walley, museli čelit útoku indiánů zdejšího kmene. Prý když jinak nedáme, tak můžeme zůstat. Ale varovali nás.
Co teď? Jsme zvědaví a věříme si. A navíc, prý můžeme pomoct zrušit prokletí. Zůstaneme. Rozhodnutí je jednohlasně odsouhlaseno všemi členy tábora. Rodiny Parkerů, Bencroftů i Satlerů chtějí čelit všem nástrahám letošní celotáborové etapové hry, získat “onu” věc, vrátit ji indiánům a zachránit městečko Haether Walley. Začíná pořádná fuška. Postavit si tábor, zajistit služby v kuchyni, prostě postarat se o sebe. Nákupy, dřevo, hlídky. Každý den a všichni.
Pro zpestření jsme vyhlásili celotáborový turnaj ve fotbale O POHÁR HAETHER WALLEY. Každý den 3 zápasy na našem minihřišti, kde se dalo nádherně kombinovat. A že to holky nebavilo? Naopak. Klamný předsudek. A co jiného? Spousta her, tábornického zdokonalování, výlet, nějaké vyrábění všeho možného, něco se naučit. A taky, někteří z nás chtějí na táboře složit skautský slib. A na to je potřeba se dopřipravovat.
Za to, že jsme to zvládli bez větších obtíží, nám původní obyvatelé vystrojili hostinu. Ehm, pracovně řečeno žranici. Jako v pohádce. Stoly se prohýbaly pod tíhou pečených kuřátek s rýží a neuvěřitelným množství příloh, džbány plné šťávy. No, jedna báseň. Paní Fojtíková prostě upéct kuřata umí božsky.
Letos bylo na táboře hodně roverů – družiny Hatatitla, Do večera a Antijoe. A protože měli služby jako ostatní, moc času na sebe neměli. Podíleli se také na jednotlivých etapách jako “kompars”, ono, vidět třeba Bleska s Essmem jako nádherné krávy, nebo Kuri – vůdkyni tábora – jako úžasně prskající kočku se nepoštěstí každý den. Prostě za skvělou “etapovku” může Klaky s Dickem a spol. Díky všem.