Když za mnou došel Michal asi 2 týdny před vánoci,abych šels junáky na noční výpravu za keškama,neváhal jsem ani minutu.A tak 18.prosince 2009 jsme se v 18:30 sešli na hlavní autobusové zastávce.Jen jsemse přivítal se skautským vedoucím Hrachem,se kterým jsme se shodli na mépřezdívce Mamlas. Abychom mohli vyrazit,museli jsme ještě na chvíli skočitk Michalovi na internet a upřesnit polohu kešek. Přesně v 19:00 jsmevyrazili-Hrach , Mrákis , Herňajs ,Pája a já-Mamlas.Po chvílí se k nám připojili Bob. Zpočátku ubíhala cesta nezvykle rychle a i přes zasněžený terén se námšlo velice dobře a k první kešce , Žilkovému dubu jsme došli relativněčerství. Po krátké zastávce a objevu první kešky jsem pokračovali přes Litnersměr Bzenec-Přívoz a právě tady jsem začal pociťovat mé nohy,na kterých bylinazuty zcela nové , neprošlápnuté zimní boty. Když jsme kolem 23:00 došlido Lesnického učiliště Bzenec-Přívoz , kde jsme se na chvíli zastavili , začalijsme pociťovat teploty , které byly hluboko pod bodem mrazu což bylo asi-7°C.Navíc nás tu čekalo zklamání , když jsme zjistili , že zdejší motorest mázavřeno. Ze Bzence-Přívozu jsme se vydali po silnici směrem na Strážnici kedruhé kešce ukryté u majestátného Černého dubu , kde nám Hrach konstatoval , žemáme za sebou přesně polovinu naší cesty. Po přijetí této informace jsem myslel, že to semnou sekne , já,naprosto vyčerpán jsem nemohl uvěřit , že máme zasebou teprve polovinu cesty. Od černého dubu jsme se vraceli zase do Přívozu.Když jsme přecházeli most přes Moravu , začínal jsem již zaostávat,ale můjsmysl pro vytvoření dobrého jména a zachování cti mě hnal stále kupředu.Z Přívozu jsme se vypravili k poslední kešce s názvem VátéPísky. Na této cestě dávali křivolaké , zasněžené , lesní cesty mé slabéfyzické kondici pořádně zabrat. A tak já , Bob a Hrach jsme se trmáceli mýmtempem pod železniční most , zatímco ostatní šli hledat poslední kešku. Popříchodu na místo jsme našli zbytek členů naší výpravy pod mostem. Ale bohuželbez kešky a tak Hrach po krátké motivační řeči poslal Páju a Mrákisa znovu prokešku zatímco my,ostatní jsme se vydali hlemýždím tempem k domovu. Tatoposlední etapa cesty , která vedla už jen po rovné silnici byla snad nekonečnáa já zaostávajíc za ostatními jsem jim jen záviděl jejich snad nevyčerpatelnouenergii. Už ani nevím,jak jsem došel domů, jestli to bylo kvůli motivaci , žena konci té cesty čeká můj dům,nebo jestli to bylo těma Bobovými čokoládovýmikuličkami,ale jak řekl Hrach , udržel jsem se a to je hlavní. Když jsem v 5:00došel domů,okamžitě jsem ulehl do postele a s bolestí celého těla usnul.Tento výlet se mi moc líbil a přinesl mi mnoho nových poznatků a jsem sijist,že to nebyl náš poslední. Už se těším na další junáckou výpravu. Zbyněk Ilčík (Mamlas)
