Poslední zářijový a zároveň první říjnový víkend jsme se vydali do Blanska. Výpravya byla zvláštní tím, že krom vedení (tedy Poštolky a Kiwi) zde nebyla žádná skauta a taky téměř žádná světluška – tedy jen jedna, a to Sluníčko. Snad asi díky ní jsme měli tak báječné slunečné počasí.
V pátek večer jsme přijeli již dost pozdě, absolvovali jsme cestu městem na skautský srub a přes to všechno jsme ještě před spaním řádili na hřišti. To se stalo nejoblíbenějším místem v okolí klubovny.
V sobotu dopoledne jsme se věnovali mapám a orientaci v terénu. Toto téma nás provázelo vlastně již od brzkého rána -od rozcvičky. Mezi programy jsme vybíhali vyvětrat se na hřiště. Postupně jsme se naučili poznávat všechny důležité mapové značky, číst v mapách, zorentovat mapu a umět v ní rychle vyhledat požadovaný objekt. Oběd vařily světlušky, tedy ta jediná, která na výpravě byla – tedy Sluníčko. Měli jsme báječné rybí prsty s bramborovou kaší.
Po obědě a krátkém poledním klidu jsme vyrazili na výlet. Po několika ušlých kilometrech se mezi námi objevili naši staří známí a ukázali nám stránku vytrženou z deníku jejich strýčka Emila. Na této stránce popisoval svojí cestu k jeskyni Macocha. Vydali jsme se po jeho stopách a v blízkosti Macochy objevili dopis, který tam zanechal pro svého přítele. Tento dopis spolu s přiloženou fotografií je pro nás velmi cennou stopou, která by nám mohla pomoci strýčka najít. Od Macochy nás ještě čekala strastiplná cesta zpět na klubovnu, kterou jsme však jako ostřílení cestovatelé zvládli na jedniču.
V neděli dopoledne nás naši spolucesttovatelé navštívili znovu. To aby zkontrolovali, zda je naše vybavení v pořádku…
Brzy jsme také začali s úklidem klubovny, abychom stihli zpáteční vlak. Tentokráte jsme měli tak velkou časovou rezervu, že jsme na nádraží čekali téměř půl hodinky (ale lepší, než dobíhat nebo přijít o minutu pozdě).
Ve vlaku nás cestovatelé pochválili za naše úspěšné pátrání a za vcelku odpovídající a dobře zabalené vybavení a než jsme se nadáli, byli jsme doma.
